Hořec

Hořec žlutý (Gentiana lutea)

Vytrvalá rostlina dorůstající až 140 cm a stáří až 60 let. Kvete drobnými zlatožlutými květy v červenci a srpnu. Pěstovaný hořec kvete asi za 6 roků, kořen se může těžit už ve 4 roce života.

Původem je z východních Karpat. Dnes je rozšířený v horských částech celé Evropy a v Malé Asii.
U nás je přísně chráněn. Pro léčebné účely se pěstuje.

Kořen se sbírá od srpna do září. Rychle se omyje a suší se při teplotě 50-60°C. Používá-li se kořen v potravinářství, nesuší se, ale nechá se ,,kvasit" (fermentovat) na hromadách. Tím se dosáhne tmavší barvy a lepšího aroma s menší hořkostí.

Léčivá droga je světlejší, má charakteristický pach a zprvu nasládlou, potom silně a trvale hořkou chuť.
Droga obsahuje hlavně hořčiny - gentiopikrin a gentiamarin, dále silici, cukry a třísloviny. Hořčiny a silice povzbuzují vylučování trávicích šťáv a vstřebávání živin, zvyšují vylučování žluče. Podporují množení červených a bílých krvinek.
Tinktury se používaly jako lék proti zimnici, chudokrevnosti, běhavce, epilepsii.
Rozdrcený kořen se přikládal na špatně se hojící rány.
Užívá se při nechutenství, nadýmání, žaludečním kataru, při žaludeční slabosti a v rekonvalescenci buď jako
►nálev (10 g drogy na 1 l vody) nebo jako
►prášek (3 x denně na špičku nože). Účinkem se podobá zeměžluči.